Proč umělá inteligence nedokáže stvořit autentické umělecké dílo?

Každé dílo je napodobitelné a reprodukovatelné. Lidé padělali, kopírovali nebo rozmnožovali slavná díla od počátků umění - tedy od vzniku lidské historie. Ať už pro inspiraci ve svém vlastním díle nebo pro svůj zisk či sběratelskou vášeň. Umělá inteligence jako je Chat GDP nebo obrázkový MidJourney pracují obdobně, dokonce nepočítatelně efektivněji a rychleji. Dokáží zpracovat a analyzovat miliony různých stylů, napodobit tisíce umělců, propojit jejich díla a na základě logických algoritmů vytvořit smysluplný nový text. Ve chvíli, kdy autor přestane napodobovat a podaří se mu najít svůj vlastní hlas, se sám stává svébytným tvůrcem. A právě v této fázi podle mě umělá inteligence selhává. Ze své "umělé" podstaty totiž nedokáže vytvořit dílo vycházející z jedinečnosti své historie, místa vzniku a hlavně z konkrétního života, citů, vzpomínek, emocí a zkušeností svého tvůrčího "já". Jinými slovy, nedokáže dílu vdechnout život. Následujícími argumenty se vás o tom pokusím přesvědčit.

Jedinečnost uměleckého díla a rozpad aury podle Waltera Benjamina

Německý literární kritik a filozof Walter Benjamin nazývá toto těžce postihnutelné kouzlo uměleckého díla poetickým slovem "aura". Jedinečnost díla a jeho pravá hodnota je podle Benjamina usazena v jeho tradici a rituálu, tedy v určité posvátnosti, která vychází z historie a okolností jeho vzniku. Díky auře je pro dílo důležitější jeho existence než skutečnost, že je vystaveno na odiv.

V současné době je to často naopak. Začala převažovat hodnota vystavovací (nebo ještě přesněji komerční) nad tou kultovní. Tím se dá vysvětlit ohromný úspěch všech průmyslově vyráběných populárních sérií jako jsou marvelovky, české filmové komedie nebo nekonečná pokračování kdysi úspěšných filmových značek (Fantastická zvířata, filmový Hobit apod.). Za tento vypočítavý přístup producentů ovšem díla platí vysokou cenu - ztrácí auru a nakonec často upadají do zapomnění (navzdory momentálnímu tržnímu úspěchu).

Nápodoba může vytvořit fungující spektákl

Způsob tvorby bez aury, který je v konzumní době tak častý, dokáže napodobit také umělá inteligence. Otázkou zůstává, jestli uspěje také u diváků? Domnívám se, že v případě zábavy typu výše zmíněných děl, tak ano. Na jejich základě dokáže AI vytvářet nové příběhy, které se kvalitou a strukturou vyrovnají běžným dílům komerční produkce jako jsou např. šablony hollywoodských filmů nebo osvědčené recepty na odpočinkovou literaturu. A kdo ví, možná se v budoucnu dočkáme i AI robo-umělců s vlastní identitou a profilem například na WhatsAppu či na Instagramu, které budou sledovat miliony fanoušků a jejichž umění bude mít díky tomuto citovému spojení velký úspěch.
Auru však dotváří neopakovatelná lidská zkušenost a prožitek. Proto v sobě více aury obsahuje Lucasovo osobité Star Wars (přes všechnu jeho šablonovitost jde o jeho vysněný a do detailu "vypiplaný" dětský projekt), než jeho vizuálně velkolepá a obsahově prázdná kopie Rebels Moon. Proto ani po 30 letech od uvedení nevyprchalo kouzlo knih Harryho Pottera, zatímco o poznání méně autentickému Percymu Jacksonovi se daří mnohem hůře. Každé z těchto děl obsahuje stokrát použitá osvědčená schémata, ale také pořádný kus vlastní neopakovatelné tvůrčí invence, která jim auru dodává.

Parthenon v Athénách vs Parthenon v Nashvillu

Jestli je pojem aura příliš abstraktní a nedokážete si ho snadno představit, může jako příklad posloužit srovnání athénského Parthenonu a jeho "přesné" kopie v americkém Nashville - srovnání originálu a jeho reprodukce. Obě stavby mají na milimetr stejné rozměry, stejný počet sloupů, stejnou geometrii. Stavba v Nashville je neponičená staletími a všechno na ní "září novotou", teoreticky by tedy mohla ohromit více než rozbořený, potlučený a časem zpustošený athénský originál. Proč je tomu přesně naopak?
I kdyby Parthenon v Athénách ztratil všechny sloupy, vždy to bude součást jeho přes dva tisíce let staré historie - každý šrám, každá rána je vzpomínkou na jeho "tady a teď", jeho jedinečnou identitu. Kopie v Nashville je vytvořena zdařile, ale místo monumentální Akropole stojí uprostřed městského parku. Do prostředí na první pohled nezapadá, její původní autor s tímto prostorem nikdy nepočítal a citlivý pozorovatel to vycítí. Podobné to je i s elektronickým uměním vytvořeným umělou inteligencí. Dokonalá technická stránka, zvládnuté řemeslné postupy, znalost jiných děl - nic z toho umělecké dílo samo o sobě ještě nevytvoří.

V čem AI bude excelovat a proč je to pro tvůrce dobrá zpráva?

Bude tedy tvorba AI na škodu pro umění? Pravděpodobně ne. Dokonce mu to v dlouhodobém horizontu může pomoci. Zároveň se vzrůstem tvorby "na zakázku" vytvořené umělou inteligencí, tento proces nutně povede také k většímu zájmu o umění autenticky lidské, které bude ve srovnání s běžnou produkcí o to vzácnější. AI tak paradoxně může společnosti pomoci znovu pochopit původní smysl tvorby a opět jí bytostně prožívat. Tedy, jak by řekl Walter Benjamin, navrátit umění jeho původní rituální funkci.

O umělé inteligenci se také často mluví s obavami o budoucnost tvůrčích profesí jako jsou scénáristé, copywriteři, spisovatelé, ilustrátoři a další. Už nyní nám umožňuje vytvářet spoustu čím dál lepšího obsahu bez velkého úsilí, které bychom jinak na všechny tyto úkony potřebovali. Podobně jako roboti ve všech odvětvích průmyslu, nám AI usnadňuje řemeslnou práci, zbavuje nás náročných opakujících se činností. Je vynikajícím nástrojem například k popsání produktů na e-shopu, k pomoci s osnovou jakéhokoliv typu článku, k hledání nápadů, metafor a inspirace. Lidem díky této "výpomoci" zbyde mnohem víc času na využití svých vlastních tvůrčích schopností. Máme je v sobě od narození všichni. A díky AI dostaneme k jejich projevení více prostoru, než kdykoliv v historii. Umělci, kultura a celý kreativní sektor tedy mohou s AI do budoucna velmi dobře koexistovat. Mnohem větší strach bychom měli mít z toho, že i my sami přijdeme o svou jedinečnou lidskou auru, a tím i o schopnost umění rozpoznávat a vytvářet.

Autor článku: Vojtěch Mišura