Co je to štěstí podle Lva Nikolajeviče Tolstého

Autobiografická trilogie Dětství, Chlapectví a Jinošství vznikla v rozmezí let 1852 – 1856, tedy v době, kdy autor sloužil v ruské armádě na Kavkazu jako dobrovolník a později důstojník. Původně měl v plánu vytvořit čtyřdílný román, poslední část "Mládí" ale nikdy nenapsal. Byla to právě první část trilogie Dětství, která po otisknutí v literárně-politickém magazínu Sovremennik proslavila tehdy dvaadvacetilétého mladíka na ruském literárním poli a rychle si získala oblibu širokého okruhu čtenářů.

Trilogie je řazena mezi psychologické romány s autobiografickým vyzněním, které dílu dodávájí na působivosti a autentičnosti. Sám Tolstoj pokládá období, kdy na trilogii pracoval, za svůj největší duševní růst. Právě v těchto raných dílech pokládá základy své životní filozofie a typických motivů, jakými jsou smysl života, konflikt dobra se zlem, propojení duše a těla, otázky víry nebo sociální svobody. K nejvýznamnějším motivům trilogie Dětství, Jinošství a Chlapectví patří podle mého názoru motiv štěstí, který mi zde přišel určující a na jehož příkladě se pokusím analyzovat postupný vývoj hlavního hrdiny v kontextu příběhu knihy.

Hrdina románu Nikolaj hledá štěstí v osobním životě napříč celou trilogií. V první části Dětství je jeho hlavním vzorem především postava otce. V kapitole Jaký byl vlastně můj otec jej popisuje jako praktického člověka s vrozenou šťastnou povahou, která mu usnadňovala život a činila jej oblíbeným ve společnosti. Tajemství otcova štěstí však spočívalo v ustáleném názoru na věci a neměnná pravidla, která považoval za správná a myslel si, že by se tak měl chovat i každý jiný. Malý Nikolaj se ale s tímto vzorovým příkladem velmi brzy rozchází. Na rozdíl od otce se jeho vnímání štěstí pravidelně obměňuje a v každém životním období má odlišný původ vyplývající z nabytých zkušeností a věku. Podívejme se na samotný úvod knihy, kdy je hrdinovi okolo sedmi let a jeho názor na štěstí je zcela prostý a nevinný:

Někdy jsem si tak vzpomněl na Karla Ivanyče a na jeho trpký osud – byl to jediný člověk, o němž jsem věděl, že je nešťasten – a bylo mi ho tak líto, cítil jsem k němu takovou lásku, že mi z očí až vyhrkly slzy a myslel jsem si: Kéž mu dá bůh štěstí, kéž mu mohu pomoci, ulehčit mu jeho smutný osud – všechno pro něho obětuju. Potom jsem se ještě pomodlil, aby bůh dal štěstí všem, aby všichni byli spokojeni, aby zítra bylo pěkně a šlo se na procházku. 3)

V tomto popisu se prožívané štěstí kloubí s upřímnou vírou a propojením s blízkými i s přírodou. Toto rané štěstí naruší (stále ještě v Dětství) příchod první platonické lásky, kterou zosobňuje postava Serjoži, Nikolajem zbožňovaného chlapce, který nad ním vyniká mimořádnou krásou. Nikolaj, který sám sebe považuje za ošklivého, je novým chlapcem doslova uhranut a Serjoža se stává objektem jeho představ a potěšení. Toto platonické štěstí však už nespočívá ve výše zmíněné křesťanské víře, stále však obsahuje nezištnost a oddanost. Objevuje se ale také jistá zaslepenost a maničnost typická pro neopětovaný cit. Hrdina se přestává chovat racionálně, bojí se, aby Serjožu něčím neurazil, nepohněval nebo se mu jakkoli jinak neznelíbil, což ale vede k přesně opačnému výsledku. Serjoža jej nebere jako sobě rovného a Nikolajevičovy oddané lásky zneužívá ve svůj prospěch. Tento platonický druh štěstí musí zákonitě časem splasknout. To se stane ve chvíli, kdy do hrdinova života vstoupí krásná dívenka Soněčka, čímž končí období Dětství a začíná Chlapectví.

Nechápal jsem, jaké větší štěstí bych si ještě mohl přát než onen láskyplný cit, který mi přinášel takovou radost, a co bych mohl chtít víc, než aby tento cit trval věčně. Ale i tak mi bylo dobře. Srdce se mi v hrudi vznášelo jako ptáče, krev v něm neustále proudila a neměl jsem daleko k slzám. 4)

Stále jde ovšem o štěstí nedospělé, které uspokojuje spíše představivost a touhy hrdiny, než o důkaz skutečné obětavosti, o které Nikolaj zatím více sní než jí uskutečňuje. Právě snění je pro Tolstého typickým znakem mládí. Ve své trilogii to zdůvodňuje skutečností, že mladý člověk zaměřuje všechny své duchovní síly směrem do budoucna. Tím pádem jsou tyto představy v podstatě neomezené, nevyplývají z žádných zkušeností, ale jen z vysněné představy štěstí, a tak může mladý člověk svého štěstí dosáhnout pouhým sněním a sdílením těchto představ se svými blízkými. Motiv štěstí je tedy autorem znovu pojímán jako něco proměnlivého, závislého na věku a prožité zkušenosti.

Zlomovým momentem tohoto snového vnímání štěstí je scéna v kapitole Máša, kdy hrdina poprvé vystupuje ze svých představ a učiní důležitý krok, kterým své představy o sebeobětování tentokrát opravdu uskuteční. Jde o jeho vztah ke služebné Máše, která se stane objektem jeho počínajících sexuálních fantazií. O mnoho let starší Máša se ovšem zamilovává do jiného muže, se kterým se nakonec zasnoubí. Nikolaj je zprvu zdrcený, ale když vidí velké štěstí obou budoucích manželů, dokáže své city obětovat a těšit se také ze štěstí druhých. Tento moment je spolu s nalezením vlastní tělesnosti iniciačním přechodem mezi Chlapectvím a Jinošstvím.

A právě takovou hlubokou stopu zanechala ve mně myšlenka, že musím obětovat svůj cit, aby Máša mohla být šťastná, neboť mohla svého štěstí dojít jedině v manželském svazku s Vasilijem. 5)

Od této chvíle je motiv štěstí pojímáno jako něco univerzálnějšího, cosi hlubšího a metafyzičtějšího. Během celého Jinošství je štěstí také silně spjato s přírodou a soužitím s ní. Nejtypičtějším dokladem tohoto přerodu je monolog v kapitole Jaro, kde se hlavní hrdina jakoby probouzí spolu s jarní přírodou. Zároveň dochází k intenzivnímu uvědomění vlastní tělesnosti a smyslovosti silně propojené s duševním stavem hrdiny, který skrze nově objevované vjemy vnímá krásu a božskost přírody a sám sebe jako její neoddělitelnou součást.

Všechno ve mně mluvilo o kráse, štěstí a ctnosti, všechno mi říkalo, že jedno i druhé je pro mne snadno dostupné, že však jedno nemůže být bez druhého a že dokonce krása, štěstí a ctnost jsou jedno a totéž. Jak to, že jsem to dříve nechápal, jak jsem mohl být tak pošetilý, jak bych mohl být a mohu být dobrý a šťastný v budoucnu! říkal jsem sám sobě. Musím se rychle, co nejdřív, okamžitě stát jiným člověkem a začít jinak žít. 6)

Tento velký obrat ve vnímání štěstí a zároveň víra ve zcela nový začátek je v díle několikrát opakován a vždy souvisí s vnitřním přerodem hlavního hrdiny. Změnu pak pokaždé doprovází také vnější proměny, jejímiž hybatelem je buď sám Nikolaj nebo nezvratné vnější změny jako je smrt milované maminky, seznámení se zajímavým člověkem, změna prostředí apod. Symbolickým zakončením trilogie a také vyvrcholením motivu štěstí je dle mého soudu okamžik, kdy hrdina v závěrečné části Jinošství dosáhne jakéhosi zenového stavu, splynutí s přírodou a vesmírem, kdy v záblesku prozření proniká do hlubší podstaty štěstí, čímž uzavírá kruh a ono čisté štěstí z úvodu trilogie se harmonicky propojuje se všemi později rozvíjenými motivy: víry, oddanosti, krásy a čistoty a propojení s božstvím a přírodou.

Měsíc však stoupal po nebi stále výš a byl čím dál jasnější, rybník se nádherně leskl a jeho lesk postupně sílil jako zvuk, byl čím dál lesklejší a stíny stále tmavší, světlo průsvitnější, a já se na to všechno díval a naslouchal a něco mi říkalo, že ani ona s nahými pažemi a žhavými polibky ještě zdaleka neznamená veškeré štěstí a že ani láska k ní není zdaleka, zdaleka veškerým blahem: a čím déle jsem se díval na měsíc v úplňku vysoko na nebi, tím víc jsem tušil, že pravá krása a pravé blaho je kdesi mnohem výš a je mnohem čistší a mnohem blíž k Němu, k prameni veškeré krásy a veškerého blaha, a oči se mi plnily slzami jakési neukojené, ale vzrušující radosti. 7)

Přerod z dítěte do mladého muže je tímto okamžikem symbolicky dokonán. Tolstoj v trilogii Dětství, Jinošství a Chlapectví mistrně navozuje dojem, že čtenář hlavního hrdinu dobře zná, v jeho chování se poznává a je mu blízký, jako kdyby se jednalo o něho samotného. Motiv štěstí pak považuji za jednu z hlavních složek, která tento syžet vytváří a skrze níž můžeme Tolstého trilogii interpretovat.

Citace:

1. BINOVÁ, Galina Pavlovna. Panoráma ruské literatury. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1995, s. 159-160. ISBN 80-85834-04-9
2. POSPÍŠIL, Ivo. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001, s. 585-588. ISBN 80-7277-068-3
3. TOLSTOJ, Lev Nikolajevič. Dětství – chlapectví – jinošství: Tři povídky [online]. [Sv. 1, 2]. Praha: Vladimír Orel, 1929 str. 63
4. Tamtéž str. 98
5. Tamtéž str. 191
6. Tamtéž str. 221
7. Tamtéž str. 340

Autor článku: Vojtěch Mišura