Ukázka z knihy: Monstrum z epirského lesa

Jak postupuju hlouběji do středu lesa, porost je čím dál hustší a temnější. Stíny borovic vrhají na zem podivné zkroucené obrazce a já je následuju v naději, že mi ukážou cestu.

Celou dobu se nemůžu zbavit dojmu, že mě někdo pozoruje. Kromě svých kroků a šustění listů, jako by za mnou šel ještě někdo jiný, ale pokaždé, když se zastavím a zaposlouchám, slyším jen cvrkot cikád. Rozběhnu se tak rychle, jak mi to les dovolí. Mám pocit, že se za každým stromem, za každým kapradím a v každém koutu, kam nedosvítí měsíc, schovávají zvědavé oči. Z kmenů se na mě šklebí groteskní obličeje. Proplétám se skrz houštiny, chodidla mám celá poškrábaná. Jedna z větví mi od stehna dolů roztrhne nohavici. Je to, jako by se po mně sápaly stovky chladných rukou. I když mi přijde, že běžím už celou věčnost, les se zdá být pořád stejně hluboký.

Když konečně doběhnu na malou mýtinku, zastavím se a dopřeju si trochu odpočinku.

Ve vzduchu je cítit vůně vody a soli. Musím tedy být poblíž moře. Brzy zaslechnu také vlnobití, a tak se vydám za jeho zvukem. Les se rozestoupí, terén mírně stoupá, dokud nedojdu na okraj strmého srázu, kde se zastavím a zadívám se dolů. Asi padesát metrů pode mnou se o skály rozbíjí jedna vlna za druhou jako nikdy nekončící válečné běsnění. Kam až oko dohlédne, vidím jen holé skály, borovicové lesy a nekonečnou plochu oceánu. Na první pohled tu pustou krajinu poznávám. Ostrůvky, tvar pevniny, to všechno se naprosto dokonale shoduje s okolím Pargy. Není pochyb, že jsem na stejném místě.

Něco tu ale nehraje. Na prostředním ostrůvku, kde by měl být bílý kostelík s křížkem na střeše, je jen řídký borovicový les. Na plážích nejsou lehátka ani restaurace a tam, kde by mělo ležet pulzující turistické centrum, nesvítí jediné světlo napovídající o lidském osídlení. Nikde žádný náznak civilizace. Je to neutěšený pohled. Přesto je jasné, že se jedná o Pargu. Štípnu se do ruky, aby tahle noční můra už skončila.

Najednou se vítr obrátí a od lesa ucítím zvláštní zápach, pronikavě zatuchlý jako vnitřek kobky. Pak se z lesa ozve strašlivé táhlé zakvílení, při kterém mi ztuhne krev v žilách. V očekávání hororové podívané se pomalu otočím. I když nic nevidím, ve všech pórech těla cítím, že mě z lesa cosi pozoruje. Něco, co skrz temné houštiny nemůžu vidět. Zježí se mi vlasy a chloupky na rukou. Když se jich dotknu, ucítím statickou elektřinou. Nočních můr jsem zažil už spoustu, téhle se ale žádná nevyrovná.

Zkusím se hnout z místa, ale čas jako by zpomalil, takže jakýkoliv můj pohyb trvá nekonečně dlouhé minuty. Dokonce i divoký rytmus vln zvolní do nepřirozeného, protahovaného úpění.

Nezbývá mi než bezmocně čekat, až si to pro mě přijde.

Nejdřív zaslechnu zvuk, jako když kov cinkne o kámen. A pak znovu, hlasitěji.

Cinkání se opakuje v pravidelném rytmu, ale po chvíli kroky utichnou. Je mi jasné, že si mě ta věc právě prohlíží. Nemusí spěchat, protože nemám kam utéct. Jediné útočiště je nedaleký balvan, jenže než se za něj stihnu schovat, ozve se cizí sípavý hlas. Nezní ale odnikud z dálky. Slyším ho přímo v hlavě jako své vlastní myšlenky – až na to, že tyhle mi rozhodně nepatří…

Aleko. Znám to jméno, řekne ta věc a několikrát to jméno zopakuje. Nikdy jsem takový hlas neslyšel. Chladný, hrubý a prosáklý zlem. Chytím se za hlavu, abych to umlčel, ale ani trochu to nepomůže.

Vstoupit sem bylo odvážné. A pošetilé, Aleko…

Když mi v hlavě konečně přestane znít jméno z náramku, v lese se něco pohne. A pak z temnoty, do které se snažím proniknout očima, probleskne cosi lesklého. V mezeře mezi větvemi zazáří ohromný pařát se třemi kovovými drápy, které musí patřit nejméně několik metrů vysoké bytosti. Betsyin táta je proti tomu trpaslík. Napadne mě, že tentokrát jde možná o opravdového zlobra. Ve výšce korun stromů se jako hořící uhlíky rozsvítí několik párů rudých očí. Nestihnu spočítat, kolik jich přesně je, rozhodně ale víc, než by se na normálního tvora slušelo.

Rychle se schovám za balvan, zatímco ve spáncích mi zběsile tepe krev.

Tráva kolem mě, květiny, keře, to všechno pod pohledem monstra uvadá, jako kdyby je zalil jed. Téměř cítím, jak z okolí i z mého těla pomalu odchází život. Je to ten nejděsivější pocit, jaký jsem kdy zažil.

Chrčivý dech monstra se přiblíží.

Tvůj čas patří mně, ozve se znovu hlas, jehož chladný tón mi projede hlavou jako ostrý nůž. Neodvážím se vykouknout zpoza svého úkrytu, ale na zemi se rýsuje netvorův dlouhý stín. S hrůzou si uvědomím, že to jsou obrysy dlouhých krků s několika obrovskými hlavami. Musí jich být přinejmenším pět! Kroutí se a natahují, aby zavětřily kořist. Znovu ucítím ten hnilobný pach a zvedne se mi žaludek. Zatajím dech, snažím se nevydat ani hlásku.

Nemá smysl se schovávat. Je předurčeno, abychom se potkali… a pak si vezmu, co mi patří, Aleko. Tvůj život, tvůj čas.

Najednou mám pocit, že se nemůžu nadechnout a každičkou část mého těla prostoupí strach. Modlím se, aby to už skončilo. Abych se probudil nahoře na palandě a do rána na všechno zapomněl.

Někde nade mnou cosi zasviští, jako když vzduch pročísne střela. Nebe se na vteřinu rozzáří jasnou fialovou barvou a pak se ozve prskavý zvuk, ne nepodobný výbuchu rachejtle. A další a další. Chci ten nepříjemný zvuk utišit, ale sotva si přiložím ruce k uším, fialový ohňostroj se vzdálí.

Slyším praskat větve a ohýbat se mohutné koruny stromů, jak do lesa odchází cosi obrovského. Uvědomím si, že kovový cinkot zní čím dál slaběji.

Ze srdce mi spadne obří kámen. Mrtvolné dusno rázem ustane. Znovu slyším vlnobití. Od moře už zase fouká vlahý vánek.

Zhluboka si oddychnu.

Uf. Tohle je nejspíš poprvé, co jsem přežil noční můru.

Opatrně, ještě celý rozklepaný, nakouknu přes okraj balvanu.

V ten moment se veškeré mé naděje zhroutí jako domeček z karet. Na půl cesty mezi útesem a lesem se rýsuje tmavá postava a míří přímo ke mně.

Bleskově zastrčím hlavu zpátky, ale je jasné, že si mě všimla.

Tak přece jen se dočkám klasického vražedného závěru. V očekávání nevyhnutelného pevně semknu víčka. Kamínky mě nesnesitelně tlačí do kolenou, a já to pociťuju s podivnou intenzitou, takže na nic jiného nedokážu myslet. Jak šlechetná poslední myšlenka.

"Chairé!" ozve se asi tak půl metru od mého ucha. Ale není to žádné nestvůrné hrdelní zachrčení, jak by se dalo čekat, ale naprosto obyčejný chlapecký hlas.