Ukázka z knihy: Cesta do času Kairos

Dívám se do obsidiánově černých očí kamenné sochy, která se hlavou téměř dotýká stropu potemnělé místnosti. Pravou nohu má mírně pokrčenou, jako kdyby se chystala vyběhnout kupředu. Na zádech a z kotníků jí vyrůstají zlatá křídla, podobně jako to mívají andělé v kostelech.
Jenže tohle není anděl. V natažené ruce drží zlověstně se lesknoucí ocelovou břitvu namířenou přímo proti mně.
Ucouvnu a rozhlédnu se po zbytku místnosti. Je tu šero a chladno. Jediné světlo obstarává olejová lampa ověšená pavučinami. Velký chlupatý pavouk na mě upře všech svých osm očí a pak se po vláknu spustí dolů – přímo nad mou hlavu.
Zachvěju se. Pavouků se normálně nebojím, v čase Kairos ale člověk nikdy neví. Všechny moje myšlenky se točí kolem temných daimónů, několikahlavých monster a různých přízraků… Tak tohle je to místo, o kterém Thanos mluvil? Ponurá pavoučí kobka s obří sochou, která na mě míří nabroušenou břitvou?
Tak nějak jsem očekával, že tu na mě Thanos bude čekat. Že mi třeba připraví čaj a sušenky a pěkně v klidu a míru mi všechno vysvětlí. Jenže ať to tu vypadá jakkoliv, jako nejbezpečnější místo na světě rozhodně ne. Niky má pravdu. Vážně bych neměl věřit každému na potkání. A kočičímu klukovi už vůbec ne.
Odvrátím oči od sochy a prohlédnu si stěny, které jsou od podlahy ke stropu pomalované černohnědými malbami.
Nahmatám v kapse mobil, zkusím zavolat tátovi, ale samozřejmě tu není signál. Rozsvítím si aspoň svítilnu a zamířím na nejbližší obraz. Ohromný tříhlavý pes střeží jakousi bránu vedoucí do temnot. Brzy mi dojde, co ta malba zobrazuje. Kerbera a černou bránu do podsvětí. I další kresba je mi povědomá. Hérakles se zrovna pokouší připravit Hydru o jednu z jejích devíti obludných hlav. A na další je bůh vína Dionýsos obklopený vinnou révou a krásnými nymfami.
Ale proč tu ty malby jsou? Kde jsem se to ocitl? Jsem pořád v Panově jeskyni? Kéž by tu tak byl někdo, kdo by mi všechno vysvětlil.
A pak, jako by v odpověď na mou nevyřčenou otázku, místnost prostoupí hluboký mužský hlas: "Jsi tu správně, xénos – cizinče. Cesta vede přese mě."
Vyděšeně uskočím a bleskurychle zasvítím na sochu. Kužel světla se zachvěje na mladíkově tváři. Nezdá se, že by hlas vyšel od něho. Jeho plné rty jsou stažené do přísné tenké linky a ani se nehnou. Přejedu svítilnou po stěnách. Teprve teď si všimnu, že hned vedle sochy se rýsuje nenápadný východ z místnosti.
"Kdo je tam?" křiknu už zase v řeči koiné, ale odpovědí je mi jen má vlastní ozvěna. Srdce mi buší jako splašené.
Udělám pár nejistých kroků směrem k východu, abych mohl nahlédnout do útrob chodby. V tu chvíli socha ožije. Roztáhne svá zlatá křídla a zatarasí mi jimi cestu. Ostří ocelové čepele prosviští kdesi nad mou hlavou.
Instinktivně uskočím a zakryju si hlavu rukama.
Socha svěsí křídla. Pak zamrká, jako kdyby se právě probrala z dlouhého spánku. Její mramorové rty se pohnou. "Není třeba se bát, Aleko," řekne klidným dunivým hlasem a sklopí břitvu k zemi, zatímco mně pořád ještě zběsile tluče srdce. "Přítel na tebe už čeká."
Pustím ruku z prsou a pokusím se nadechnout. O oživlých sochách se Thanos nějak zapomněl zmínit…
"Vy…vy mě znáte?" vykoktám ze sebe.
"Znám jen tvé jméno. Co nosíš v sobě, teprve poznám. Uhodni mou hádanku a pustím tě dál. Neuhodneš-li ji, vrať se tam, odkud jsi přišel."
Znovu zamrká. Přes pravé oko mu padá dlouhá ofina. I když má socha vepředu vlasy dlouhé, všimnu si, že vzadu na zátylku jí úplně chybí.
"Ale proč…" hlas mi přeskočí do nepřirozeně vysokého tónu. Odkašlu si a pokusím se nepanikařit. "…bych kolem vás měl chtít projít?"

Socha do mě vpije své obsidiánem vykládané oči.

"Pro tvoje dobro, xénos. Cizinče. Postavili mě sem jako tvou lekci."

Lekce. Takže mě sem Thanos zavedl proto, abych složil zkoušku? Ale proč by mi o ní vůbec nic neřekl? Pokud odsud vyváznu živý, rozhodně si s ním budu muset promluvit.

"Na uhodnutí mého jména máš pět otázek. Dobře si je promysli. Poradím ti. Můj vzhled je ti největší nápovědou."

Uvažuju, jakou mám asi šanci. Na hádanky jsem byl vždycky antitalent. Neuhodnu ani ty nejjednodušší. Vždyť nevyluštím ani jednoduchou křížovku. Pro děti! A nepamatuju si, že bych někdy správně odpověděl v "Hádej, kdo jsem" – ve hře, kterou jsme hrávali s Niky na prvním stupni. Přinejhorším ale odpovím špatně, a jestli socha mluví pravdu, pustí mě zpátky do mého času. Což by vlastně nebyla vůbec špatná možnost.

"Dobře. Pokusím se uhodnout, jak se jmenujete. Ale když neuhodnu, slibte mi, že mi nic neuděláte a necháte mě vrátit se zpátky."

Socha přikývne. "Při Athéně."

"Nerozumim."

"Máš mé slovo."

No tak dobře. Podepřu si hlavu dlaní a nespouštím z mladíka oči. I když je teď břitva namířená k zemi, rozhodně nepůsobí o nic mileji. Bude lepší, když si na něj dám pořádný pozor. Na co se ho ale mám zeptat? Jeho vzhled mi má být největší nápověda. Napadne mě ale něco chytřejšího.

"Kdo jste?"

Mladíkovy rty se zachvějí, skoro jako by se maličko usmály.

"Jsem ten, kdo si podmaňuje všechny věci."

Přesně tohle na hádankách nenávidím. Nikdy vám neprozradí příliš. Rozhodnu se, že si každou odpověď pečlivě promyslím a výsledek pak poskládám dohromady jako puzzle.

Kdo si podmaňuje všechny věci? Že by to byl nějaký vládce? Ten si přece všechno podmaňuje, ale rozhodně nenosí křídla. Nebo by to mohl být nějaký bůh? To už dává větší smysl. Akorát jich Řekové mají tak moc, že absolutně není možné si je zapamatovat všechny. Poprvé v životě si přeju, abych lépe poslouchal tátovy historické přednášky. Rozhodnu se, že se tentokrát budu řídit mladíkovou radou.

"Proč v ruce držíte tu břitvu?"

"Jako znamení lidem, že jsem ostřejší než ten nejostřejší břit," odpoví socha bez váhání.

I když mi to nedává pražádný smysl, zdá se, že ptát se na jeho vzhled by přeci jen mohla být cesta.

"A proč máte křídla na nohou i na zádech?"

"Díky nim mohu létat s větrem."

Vstanu a nervózně se procházím sem a tam. To všechno by na boha sedělo. Řečtí bohové, které si vybavuji z učebnic, vypadali na chlup stejně. Nazí, svalnatí, zvěčnění v bílém mramoru. Těch s křídly ale zase tolik nebylo. Napínám všechny své mozkové buňky, abych si vzpomněl na správné jméno. Jaký z bohů dokázal létat s větrem?

A pak při pohledu na jeho okřídlené kotníky mi to konečně docvakne.

Přece Hermés, posel bohů! Jsem si jistý, že to je správná odpověď! Zhluboka se nadechnu, ale než vyslovím konečné slovo, rozhodnu se svou domněnku ještě potvrdit čtvrtou otázkou.

Přistoupím k soše tak blízko, jak mi to jen odvaha dovolí.

"Děláte bohům poslíčka?"

Socha se zamračí.

"Ne," odpoví ledově chladným tónem. "Sloužím nikomu a všem."

To mi vezme vítr z plachet.

Takže Hermés to není.

Jsem zase na začátku.

"Zbývá ti poslední otázka," připomene mi celkem zbytečně.

"Vím, vím. Nechte mě přemýšlet," prohrábnu si rukou vlasy a nespouštím ze sochy ani na okamžik oči. Pohled mi znovu sjede k nabroušené břitvě. Vážně dodrží slovo a neublíží mi, pokud odpovím špatně?

"Promiňte, ale budu přemýšlet nahlas. Možná byste si mohl zakrýt uši, abyste to nebral jako poslední otázku."

Protože socha neodpoví, beru to jako souhlas.

"Říkal jste, že sloužíte nikomu a všem. Že jste ostřejší než nejostřejší břit. A postavili vás sem jako mou lekci. Musíte být teda něco, co znám! Nějaký řecký hrdina nebo bůh."

Mladík otočí hlavu na stranu. Odlesk světla z lampy se zablýskne na jeho pozlacených kadeřích, které na zátylku tak nepřirozeně přechází v pleš.

"Uvažuješ správně, Aleko. Co ještě na mém vzhledu tě zajímá?"

Rozhodnu se poslední otázku zariskovat.

"Poslední věc, která mě na vašem vzhledu zajímá a ještě jsem se na ní nezeptal, jsou vaše vlasy. Vpředu dlouhé, ale vzadu na zátylku žádné nemáte. Proč?"

Socha se usměje svým tajuplným úsměvem.

"Dlouhé vlasy v čele mám pro ty, kdo mě za ně chytí a nepustí. K těm, co zaváhají, se ale otočím zády a v rukou jim zbude jen pramínek vlasů. Pak už mě nikdy nedoženou."

Vzrušením se třikrát otočím kolem dokola na podpatku.

No jasně!

I u nás máme podobné přísloví! Říká se malým dětem už od školky!

Teď už jen složit puzzle dohromady.

"Když vás nechytím hned, vytrhnete se mi, protože lítáte s větrem," odříkávám nahlas, abych se naposledy ujistil. "Jste ostřejší než nejostřejší břit. Nesloužíte nikomu a všem. Postavili vás sem jako mou lekci. A když vás chytím za pačesy, uhodnu hádanku! Vím, kdo jste!"