Po stopách Percy Bysshe Shelleyho v Itálii

01.02.2024

Zdá se, že některé spisovatele nevědomě pronásleduju, kamkoliv se na svých cestách hnu. Ať už to je v mém oblíbeném Řecku, na severu Itálie nebo v Anglii a Skotsku – pokaždé natrefím na nějaké místo bytostně spjaté s některým z mých literárních oblíbenců – rodný dům, ve kterém trávil dny dětství, oblíbenou kavárnu, kam rád chodil psát nebo školu, kterou kdysi navštěvoval. Se dvěma spisovateli se ale potkávám obzvlášť často – s anglickými romantiky Lordem Byronem a jeho mladším přítelem Percym Bysshe Shelleym. Vlastně to není až taková náhoda. Oba stejně jako mě přitahoval jih, moře a antické památky roztroušené uprostřed divoké přímořské krajiny. Jen to cestování bylo v 19. století trošičku náročnější…

Villa Magni v Zátoce básníků

V srpnu 2023 jsem strávil několik dní na ligurském pobřeží, mimo jiné také ve vesnici Lerici v zátoce Spezia, která je dnes známá jako Zátoka básníků. Poetickému názvu vděčí právě Percy Bysshe Shelleymu a jeho přátelům, kteří zde pobývali od jara do léta 1822. A že to bylo pořádně romantické pobývání…

V té době si spolu se svou manželkou Mary Shelleyovou (autorkou slavného Frankensteina a Posledního muže) pronajal osamocenou vilu uprostřed zálivu nedaleko vesnice Lerici. Dnes je již vila součástí vesnice a přímo před ní vede docela rušná silnice, v roce 1822 šlo ale o osamocenou rurální stavbu stojící na úpatí pobřeží, o jehož skály se rozbíjely vlny. Mary ve svém deníku jejich nové bydlení popsala slovy:

Zátoka Spezia je značného rozsahu a je rozdělena skalnatým výběžkem na větší a menší. Na východním výběžku se nachází město Lerici a v hloubi menší zátoky, která nese jméno tohoto města, je vesnice San Terenzo. Náš dům, Casa Magni, byl blízko této vesnice; moře se dobývalo až ke dveřím, za nimi se skrýval strmý kopec.

Shelleyho bdělé vize

Shelleyovi se sem přestěhovali v dubnu 1822 poté, co si zkusili žít na různých jiných místech Itálie včetně Pisy, Livorna a Bagni di Lucca. Strávili zde tedy jen necelé čtyři měsíce. Podle všeho šlo ale o šťastné období – dokonce uvažovali, že se ve vile usadí na delší čas a vychovají zde své děti. Jenže ještě před příjezdem do Lerici je zasáhla hrozná zpráva – sotva pětiletá dcera lorda Byrona, Allegra, zemřela na horečku v italském klášteře, kam jí otec umístil na výchovu. Domácnost ta zpráva tvrdě zasáhla a podobně jako mnohokrát předtím se Shelleyho duševní napětí začalo projevovat nočními můrami a podivnými "bdělými vizemi".

Jedné noci chvíli po příjezdu do vily byl Shelley venku na terase se svým přítelem Edwardem Williamsem, když najednou zničehonic ukázal na moře a zakřičel:

"Už je to tady! Tam!"

Poté, co se uklidnil, tvrdil, že ve vodě uviděl nahé dítě, které ho se sepjatýma rukama pozorovalo a poté prstem ukázalo na moře jako předzvěst tragédie, která se měla brzy odehrát.

Původní klepadlo na vstupních dveřích

Osudná plavba na bárce Don Juan

K tragické události došlo 8. července 1822. Shelley cestoval domů z návštěvy svých přátel – lorda Byrona a Jamese Leigha Hunta – do svého domova v zátoce Lerici na severozápadě země. I přes nepřízeň počasí a varování od zkušených námořníků vyplul na své bárce Don Juan. V rozbouřeném moři se však jeho vratký člun převrátil a mladý básník, který měl vždy velký respekt k vodě, spolu se svým lodníkem a přítelem Williamsem utonul.

Trvalo deset dní, než byla těla nalezena. Shelleyho se podařilo identifikovat jen podle kabátu a sbírky Keatsových básní, kterou měl v náprsní kapse.

Aby bylo vyhověno italským karanténním předpisům, musela být těla ihned po vyplavení pohřbena v písku, poblíž vesnice Viareggio. O měsíc později, 16. srpna, Shelleyho tělo znovu vykopali – člověka zamrazí při pomyšlení, v jakém stavu asi muselo být – a poté bylo jeho tělo spáleno na hranici za přítomnosti lorda Byrona, Shelleyových a jejich přátel Edwarda Trelawneyho a Leigha Hunta. Tento pohřeb připomínající dávné antické rituály zvěčnil na slavném obraze "Shelleyho pohřeb" malíř Louise Edouard Fournier. Po obřadu našel Trelawney na hranici v popelu neshořelé srdce, což bylo to jediné, co z básníka zbylo. Později srdce získala Shelleyho žena Marie, která ho až do konce svých dnů střežila zabalené v hedvábí ve svém psacím pouzdře.
Až o mnoho let později bylo básníkovo srdce konečně pohřbeno na protestantském hřbitově v Římě, na jehož mramorovém náhrobku dodnes stojí: